Za kaktusy do Němec 2013

S přáteli z pardubického kaktusářského klubu jsme si vylepšili nevalné letošní jaro cestou do několika německých sbírek. Již v minulých letech při cestách do Holandska jsme tam pár pěkných sbírek na trase navštívili. Letos jsem si prosadil Bavorsko a okolí. Celkem třídenní cestu jsme naplnili dohromady devíti sbírkami, v nichž si na své přišli snad všichni - kaktusáři i sukulentáři, pěstitelé teplomilného i chladnomilného kytiva i všelijakých botanických rarit.

 

První zastávka na cestě byla naplánovaná v Horšovském Týně u pana Boumy. Trochu jsme ho možná překvapili brzkým příjezdem, ještě neměl v tom podivně posunutém jaře ani všechny kytky vystěhovány. Ve svých 82 letech disponuje pozoruhodným elánem a co mu fakt závidím, je neuvěřitelný suchý anglický humor, kterým nás dokázal zásobovat po celou snad hodinu a půl, které jsme u něj strávili. A nějaké to kvítko z jeho raritek jsme si odvezli taktéž.

 

Pan domácí s účastníky výpravy - Mirkem Drahným (zelenej), Josefem Jurčíkem (černej), Stanislavem Vohryzkem (šedej v popředí) a Boženkou Mokošínovou (tygr).

Takovýho roští se tam všude válelo...

Yavie se tu množí a zkouší i zakořeňovat...

Bestiální trs Echinocereus delaetii

Vždyť jsem říkal, že je to roští.

Puna bonniae na vlastních

 

Druhá sbírka prvního dne a první na německém území byla firma Atomic Plant v městečku  Wörth an der Isar. Specializuje se spíše sukulentovitě na různé druhy aloí či mesembs, ale v prodejním skleníku je i docela dost kaktusovité havěti.

Proč jsem si sakra tuhle kytku nekoupil?

 

Lány lithopsů

Krásnej velikej Ferocactus macrodiscus. Moc u nás k vidění nejsou...

Alojoviště

A opět pole lán, tentokrát sbírkové mesembs.

 

Nedaleko, snad jen deset minut cesty leží další kaktusářsky zajímavé místo, a to sbírka pana Alberta Plappa. 

 

Na tohle se prostě hezky kouká...

Celkový pohled do prodejního skleníku, v popředí Eulychnie

Jedním z témat letošní cesty byly taky Ferobergie. Tak tady a v luxusním podání.

Škoda, že tam byl jen jeden. Echinocereus davisii f. brevispinus

Hybrídky mají kolegové v Německu poměrně rádi a cení si jich. Cenově kolikrát i na dvojnásobek než čistý botanický druh. U nás je to obráceně a ještě od leckoho slyším, fuj, co to kupuješ za roští?

A pan majitel, trochu připomínají vyžilou hardrockovou hvězdu.

 

Po tomto dvojsbírčí následoval delší přejezd do oblasti na jih od Mníšku pod Alpou k panu Josefu Buškovi. Jelikož je to Čech, domluva s ním byla snazší a v mnohém jsme si s ním padli do noty. Jak se u nás asi ví, je specialista na ty studenější kytky z jihozápadu USA, kam za nimi i vícekráte vycestoval. Ve svém skleníku však má i leccos dalšího, jsou tu k vidění třeba letité ariocarpusy, copiapoe aj. A to studené kvítí si lebedí venku u stěny či pod balkonem, které regulují teplotu a vláhu, které tyto rostliny přes sezonu dostanou.

 

Skleník nepatří mezi vyslovené giganty, ale každá kytka ví, proč tu je.

Maihuenie, mé tajné oblíbenkyně... Pssst, nevykecat...

Krásná Copiapoa krainziana

Pan Bušek mluví o svých kytičkách zasvěceně a my mu pozorně nasloucháme. Protože se rostliny z Jihozápadu nepěstují zrovna snadno, je každá zkušenost a rada vždycky cenná.

Druhá část kytiček s celoročním umístěním u venkovní zdi.

Josef Bušek s Mirkem Drahným (vlevo) a Josefem Jurčíkem (uprostřed)

Třetí část rostlin u domu pod balkonem, kde na ně tolik podalpského deště nejde.

Echinocereus triglochidiatus f. inermis

Pediocactus simpsonii

Spaní.

A slastná úleva pro pozadí naskladněná na sedadlech mé Fabie Combi.

 

Druhý den jsme z našeho Jugendherberku, v němý jsme strávili noc, vyrazili na západ, abychom navštívili dvě dobře známé firmy, zabývající se produkcí a prodejem kaktusů, a to slovutnou firmu Uhlig u Stuttgartu a taktéž dobře známý skleník pana Wessnera u nedalekého Karlsruhe. Přestavovaná dálnice nám cestu moc neulehčila, ale po skoro třech hodinách jízdy jsme se dokodrcali k Uhlíkovi (jak nás to naučil vyslovovat na slovo vzatý znalec světových jazyků pan Bouma). Velkoskleníky se spoustou kytek buď nahrnkovaných (jak jsem zjistil nakonec chvíli před odjezdem, zahlédnuv  cestou ven ceduli se šipkou a nápisem Frkauf) nebo uložených v miskách, z nichž povětšinou možno po dohodě s pracovníky nadloubat. Nejdéle jsme se zdrželi v oddělení právě kvetoucích rebucií, díky čemuž se z nich dobře vybíralo to zajímavé. Ale ono pohled na kvetoucí koberec perplex nebo torquat je taky zážitek. Proč já vlastně mám vždycky ty kytky po třech, čtyřech, pěti? Proč jich taky nemám v misce stovku nebo rovnou dvě? Budu o tom muset vážně pouvažovat.

 

Ach ty torquaty

Ne úplně známá Rebutia edeltraudiae

Mňam

 

Když jsme se dost nabažili Uhlíkových rebucií, popojeli jsme asi hodinku ještě o kousek dál na západ k panu Wessnerovi. Potěšily vzdušné skleníky, krásně upravené a čisté, že by se tam dalo jíst ze země. (No jo, taky téma k zamyšlení a hluboké vnitřní reflexi.) Tušil jsem, že sbírka bude zaměřena na jižní Ameriku, ale ono se tam našlo skoro všecko. Zvlášť, když nám ještě majitel ukázal zadní část se sbírkovým skleníkem, kde byly prastaré rostliny i těch nejvzácnějších druhů. Sběratelsky jsme pookřáli, trochu jsme si udělali vítr v peněženkách, jinak však nás již poněkud znavilo sluníčko, vykouknuvší zpoza roztrhaných mraků, a asi i vidina tříhodinové cesty zpátky ku Mnichovu.

 

Důležitou součást nabídky firmy tvoří taky nejrůznější hybridy. A tady jsou matečnice.

A jsou to třeba takovéhle nádhery

Vstřícný a ochotný pan Andreas Wessner.

Jeden z hlídačů.

Večerní idyla po návratu ke Starnbergersee.

Spaní.

A slastná úleva pro pozadí naskladněná na sedadlech mé Fabie Combi.

Ráno jsme se z herberku (viz foto níže - tady jsme bydleli my) sbalili na závěrečnou cestu, končící návratem domů.

Cestou k první sbírce jsme projeli západní břeh půvabného Starnbergersee, kraj mládí milé císařovny Sissi, a zastavili před domem manželů Bechererových. Sbírku jsem neznal, ale doporučoval ji Michael Kiessling a byla na trase, Tak jsme mu věřili. A myslím, že se vyplatilo. Pan Becherer sice už moc nevysévá, ale letitá sbírka v krásném novém makroloňáku je opečovávaná a je směsí všech možných kaktusovitých rostlin, včetně velkých cereusovitých a rozložitých kvetoucích ferokaktusů.

A tady bydlela mladá císařovna Sissi.

A tady je skleník pana Becherera.

A tady Franz Becherer osobně.

Echinocereus apachensis

Denmoza s květy

 

 

Následovala zábava s výměnou pneumatiky, kterou náš báječný a šikovný řidič propíchnul o obrubník. Naštěstí ochotní Bechererovi i servisáci za rohem pomohli i my poměrně rychle všecko vyřešili a mohli vyrazit dál s pouhou hodinkou skluzu. 

Další přejezd nás zavedl do Rakous. Těsně za rakouskou hranicí je Salzburg a těsně za Salzburkem je Eugendorf. Zběhlí kaktusisté zajisté tuší, neb právě zde se konají velké kaktusové trhy, jejichž duší je Helmut Amerhauser, náš člověk. Asi polovička jeho sbírky ukazuje majitelovu zálibu v gymnech, druhá část je všehochuť nejrůznějších rostlin, především kaktusů. Tady bylo ve sklenících už vysloveně vedro, což dokazovala i některá do ruda zbarvená gymna, takže jsme po sklenících rádi sáhli po sklenicích. Já jako řidič bohužel jen po minerálce.

Údajně gymnocalycium catamarcense

I takhle se projevuje duše botanikova.

Fantastický Oreocerus celsianus s tmavými hnědými vlasy. Údajně pradávný dar od Waltera Rausche.

Negymnastická část sbírky.

Echinocereus longisetus

A opět ferobergie

Tyhle květy mě tedy neomrzí. Echinocereus dasyacanthus

Pan Helmut Amerhauser

 

A závěr, na který jsem se opravdu těšil, totiž návštěva skleníků Michaela Kiesslinga. Museli jsme se zase vrátit kousek zpátky do Němec a objet další z jihoněmeckých jezer Chiemsee a tam kdesi uprostřed hvozdů v ulici Am Bahnhof, aniž by tam široko daleko byla tucha jakýchkoli kolejí, ležely jeho skleníky. 

O Kiesslingovi se u nás taky dobře ví, zejména u specialistů na studené, a ještě zejména jihoamerické kytky, zvláště opunciovité. Nad těma by se tu dalo slintat věru dlouho. Navíc se s Michaelem docela dobře povídá, nevadí naše dost mizerná znalost němčiny, ani jeho - jak sám pravil - středoškolská angličtina. Michael je bezprostřední a vysmátej chlapík, vstřícnej a nápomocnej, až se člověk diví, že je to Němec. Aneb jak pravili naši obrozenci, Slovan všude bratra má, byť by to byl zrovna Germán.

Už jsem říkal, že se mi tyhle líbí? 

Boky otevřené, na zemi záhon se sbírkovými kytkami pro celoroční odchov. Opuncie, Agave, Maihuenie, Echinocereusy apod.

A pak že nekvetou. Jo, a líbí se mi.

Vpravo Michael Kiessling, debata tuším na téma Ferobergie.

Tak teď už se dovnitř tedy nevejde vůbec nic. Tak honem výdech, naskákat dovnitř a hurá dom. Autíčku posílám na dálku jednou elektronicky malá malá, neb nás dobře dovezlo.

 

O zpáteční cestě je trochu škoda mluvit, páč již tak menší skluz ještě natáhly zácpy u Mnichova a Řezna, takže kytky v Pardubicích na Dubině jsme vykládali někdy kolem druhé ráno po najetých víc než dvou tisících kilometrech. Ale snad ta milá setkání a krásné rostliny stály za to. A pak už jen...

 

...spaní.

A slastná úleva pro pozadí naskladněná po dlouhé tři dny na sedadlech mé Fabie Combi.