Nevypadá...

Některý kytky se mi ve sbírce moc dlouho neohřály, většinou proto, že jim byla zima a rozloučily se se mnou rychlou smrtí a pak důstojným pohřbem v popelnici. Jsou pak ale taky kytky, které s sebou vláčím svým životem už docela dlouho, deset, dvanáct i patnáct let. Ty už často obývají prostornej bejvák v dvanáctce květináči, někdy odnožují a obvykle i bohatě kvetou.

Ovšem úplně nejstarší rostlina v mé sbírce není ani ta největší, ani ta nejvzácnější či nejúchvatnější. Dost často si jí návštěvník mezi jinými ani nepovšimne. Však si taky užila svoje. Získal jsem jí někdy v sedmé třídě při prvním záchvatu zájmu o kaktusaření od někoho na výstavě mosteckého klubu. Pak následovaly další roky, kdy šly kytky trochu stranou, bylo studium, knížky, muzika a co já vím co všechno, ale aspoň část kytek tak nějak ještě přežívala více méně v péči jiných u nás doma. A když se po pár letech ke kaktusům zase vrátil, zbyla z té původní sbírečky už jenom tahle jediná rostlina. A zrovna  astrophytum. Bylo trochu vytažené, nemělo kořeny, trny chudinky, ale žila.

Nejdřív začal boj o kořeny. Byly zašlé, zhadrovatělé, rozpadaly se. Musely se odrbat, očistit a rány nechat zaschnout. Posadit do hrnku na písek do sucha a čekat. Dlouho čekat. Týdny, měsíce. Nestresovat víc, než je potřeba, držet ve stínu. A čekat. Dlouho se nic nedělo. Dlouho. Ale nakonec se přeci jen objevily adventivní kořínky, nejdřív malinké bílé špičičky na spodku rostliny, pak začaly pozvolna narůstat a sílit a nastal čas i lehce zalít. A pak už to šlo ráz na ráz. Do konce sezóny kytka pěkně zakořenila a taky doplnila vláhu a tělo se jí rázem nafouklo. Další rok možná dva se srovnávala v růstu. Původní lehce vychrtlý tvar se zakulatil, z horních areol vyrazily bohaté shluky zakroucených tmavohnědých trnů a nakonec po drahných letech kytka vykvetla.

 

Dneska už je zase ve formě, kvete pravidelně několikrát během léta, žádné mordování, které jsem na ní ve svých začátcích nevděčně prováděl, už na ní není vidět. Dobře, nemá jméno ani lokalitu, ale žádná jiná kytka jí nesebere primát nejstarší rostliny ve sbírce. Odhadem může dneska mít nějakých 29 let. Nevypadá...

Zrzavej vožer

Ne moc často, ale sem tam se i u mě vyskytne tahle mrcha - červený pavouček alias sviluška. Rád se pase hlavně na koryfantách. Pomůže jedině chémie. Blbý je, že prakticky není vidět pouhým okem. Stejně tak není úplně možný předvídat jeho výskyt a vyhnout se mu. Vodněkaď prostě vždycky může přijít. Takže jediný, co může pomoct, je prevence. Cáknout sbírku v květnu a ještě v srpnu.

Je fakt, že na venkovní kytky tolik neleze, dává přednost skleníku a místům, kde se moc nehýbe vzduch.

 

DSCF8404

DSCF8405

DSCF8406

Zasychání wilcoxií

O téhle kytce se moc nepíše, tím míň o jejím pěstování. Vzal jsem to podle klasického mustru jako u všech kaktusů. Jenže wilcoxie začaly schnout. Tahle byla  na vyhození úplně. Bylo mi jí trochu líto, tak jsem ji ještě na jaře zalil. A ona začala obrážet. Konec tedy dobrý. Poučení - asi potřebuj jednou dvakrát v zimě malinko polít a doplnit zásoby vody. Aspoň teď, dokud jsou menší.

 

DSCF8402

Když je v zimě zima

Typická skvrnitost u Ferocactus latispinus, způsobená příliš chladným zimováním.

 

DSCF8403

Trápeníčko se sluncem

Čeho je moc, toho je příliš. A platí to i o slunci a kaktusech.

 

DSCF8399

DSCF8400

DSCF8401

Joomla templates by a4joomla